Výstavy
MĚSTO 1983-2025
Výstava fotografií, která nabídne tvorbu hned pěti autorů, jmenovitě Pavla Březiny, Josefa Husáka, Rudolfa Junga, Míli Koláře a Josefa Zinka. Jedná se o soubor fotografií zachycující všednost městského života osmdesátých let a pro oko diváka může mít dnes již možná dokumentární charakter. Jádro výpovědi těchto fotografií je v radosti fotografů, s níž se překonávala všednost a únavný stereotyp té doby.
Vernisáž ve čtvrtek 2. 4. v 17:00 hodin
Výstava potrvá do neděle 30. srpna.
Osmdesátky ve světle i stínu
„Fotografie je o tom, jak se díváte;
nemá nic společného s tím, na co se díváte.“
Elliot Erwitt.
Citát Elliota Erwitta, amerického fotografa a člena skupiny Magnum Photos, jako by předznamenal intuici, s níž se skupinka pražských fotoamatérů začala rozhlížet po svém městě a pod názvem Město si také ustavila statut svého fotografického rozhledu. Sblíženi sice generačně, ale rozdílní ve svých profesích, sjednocoval je pohled do hledáčků svých fotoaparátů. Ten objímal prostředí, v němž se odvíjela každodenní všednost domů a ulic, ale také ruch dopravy i kroky kolemjdoucích. Přitom nikoliv filozofující sociologická sonda nebo urbanistický dokument, ale letmý pohled, který spíš podvědomě zachytilo oko.
Osmdesátá léta minulého století. Podivný paradox hlasitého slova a mlčenlivé myšlenky. Pošetilá nabídka unifikace životního standardu v konfrontaci s exkluzivitou valutové hierarchie. Stále přežívající animosita vůči sebemenšímu vybočení z rétoriky májových hesel a vyrážející kopřivka na stránkách novin a televizních obrazovkách při bludném zapochybování o vedoucí síle ve státní moci. Možná ale také rezignace většiny nad touto mocí při vědomí relativity slov jako jsou dočasnost nebo věčné časy. Jakési podvědomí, že i v ošumělosti doby lze vyrýžovat blyštivé šupinky nejen naděje, ale i radosti.
V pospolitosti hledání střípků vizuálního potěšení skrze objektiv fotoaparátu nacházela individualita vidění jednotlivců cestu k okamžikům, které zachyceny na filmu ozvláštňovaly všednost města i unikátnost přístupu členů Města, stylizujících své fotografie do osobité výstavní formy. Ta svými náměty i kompozicí nabývala zřetelné autorské rozpoznatelnosti zejména na výstavách historického vinohradského klubu fotoamatérů (dnes KFA Praha), naštěstí zachovaného pod odborářskými svazy. Této amatérské komunitě se dařilo pořádat klubové výstavy minimálně s roční periodicitou a navíc i výstavy autorské. Pro Tvůrčí skupinu Město, jak se ustálil název osmičlenného uskupení, to byla příležitost prezentovat nejen své práce, ale i přesvědčení, že městská všednost může mít výtvarný i myšlenkový obsah. Jedním z kulminačních bodů tohoto úsilí byla v roce 1986 výstava v italských Benátkách, oceňovaná nejen pro „dokumentaci známých i neznámých památek Prahy, ale i pro scény z denního života, kde převládá člověk ve svém prostředí“, jak uvádí výpravný katalog k výstavě. Další výstavy skupiny nebo jednotlivých členů již etablovaly jejich městskou tematiku mezi respektované výtvarné projevy. Poslední veřejnou prezentací skupiny Město v osmdesátých letech byla výstava v kulturním domě Krakov v únoru 1989.
Fotografická tvorba je v nemalé míře závislá na technice. Fotografie osmdesátých let byla čistě analogová, její produkt byl spojen s dramatickou nejistotou úspěšnosti v každém jejím kroku, od expozice a vyvolání negativu až po manipulaci s výřezem při zvětšování a konečnou adjustaci pozitivu. Ovládnout řemeslo analogové fotografie bylo nutné nejen pro její úspěšnou finální podobu, ale i z důvodů čistě ekonomických, neboť plýtvat negativním i pozitivním materiálem si amatérský rozpočet nemohl dovolit. Navíc v těch letech techniku ovlivňovala i její dostupnost, závislá na libovůli státem řízeného, či spíše limitovaného zahraničního obchodu.
Přesto se na trh foto-kino občas dostaly i přístroje a materiály západní provenience, což posílilo režimem jakžtakž tolerovanou existenci značkových klubů, jako byl již od sedmdesátých let Rolleiklub a později velmi činný Asahi Pentax klub, který inicioval řadu amatérských akcí. Fotografie městského prostředí nabývala svojí autentičností na popularitě, neboť se v širším kontextu bezděčně dotýkala i komičnosti nechtěné situace, jako třeba protimluvu výkladních skříní nebo konzumace párků pod galerií rudých praporů. Praha již měla za sebou natáčení Formanova Amadea a v uměleckých kruzích od poloviny osmdesátých let značně chřadly snahy o udržení ideologického purismu. Změna nemá ještě podobu, ale dává o sobě tušit.
Všednost městského života osmdesátých let má na fotografiích skupiny Město dnes již možná dokumentární charakter. Ale jádro výpovědi těch obrázků je v radosti fotografů, s níž se překonávala všednost a únavný stereotyp té doby. Ano, platí ono Erwittovo, že fotografie je o tom, jak se díváte.
Milan Fara